V této a následující kapitole se zaměřím na hledání nejstarších resetů, abych potvrdil teorii o jejich cyklickém výskytu. Tyto dvě kapitoly nejsou pro pochopení tématu nezbytné, takže pokud máte nyní málo času, můžete si je nechat na později a pokračovat nyní kapitolou 12.
Zdroje: V knize jsou popsány všechny možné zdroje, které se vztahují k problematice cyklů, např: Informace pro tuto kapitolu jsem čerpal z Wikipedie (4.2-kiloyear event) a dalších zdrojů.
V předchozích kapitolách jsem představil pět obnovení za poslední tři tisíce let a ukázal, že jejich letopočty dokonale odpovídají cyklu obnovení určenému uspořádáním planet. Není možné, aby to byla jen náhodná shoda okolností. Z logiky věci je existence cyklu jistá. Přesto nemůže být na škodu podívat se ještě hlouběji do minulosti a ověřit, zda k resetům docházelo i v nejstarších dobách a zda roky jejich výskytu potvrzují existenci 676letého cyklu resetů. Raději bych se extra ujistil, že další reset skutečně přijde, než abych udělal chybu a zbytečně vás vyděsil. Vytvořil jsem tabulku, která ukazuje roky, v nichž by k resetům mělo docházet. Pokrývá období posledních 10 tisíc let, což znamená, že se budeme vrtat v historii hodně hluboko!
Bohužel čím dále do minulosti, tím hůře se hledají stopy po přírodních katastrofách. V pravěku lidé nepoužívali písmo, takže nám nezanechali žádné záznamy a minulé katastrofy byly zapomenuty. Nejstarší zaznamenané zemětřesení pochází z druhého tisíciletí před naším letopočtem. Zemětřesení musela být i dříve, ale nebyla zaznamenána. Před několika tisíci lety žilo na Zemi mnohem méně lidí - v závislosti na časovém období od několika milionů až po desítky milionů. Takže i kdyby se vyskytl mor, je nepravděpodobné, že by se kvůli nízké hustotě obyvatelstva rozšířil po celém světě. Vulkanické erupce z tohoto období jsou zase datovány s přesností asi 100 let, což je příliš nepřesné na to, aby to pomohlo při hledání let obnovení. Informace z doby před tisíci lety jsou řídké a nepřesné, ale myslím, že existuje jeden způsob, jak najít minulé resety, nebo alespoň ty největší. Nejintenzivnější globální kataklyzmata způsobují dlouhá období ochlazení a sucha, která zanechávají trvalé geologické stopy. Z těchto stop mohou geologové přesně určit roky, kdy k anomáliím došlo, i když se datují tisíce let zpět. Tyto klimatické anomálie umožňují najít nejsilnější resety. Podařilo se mi najít pět největších přírodních katastrof z doby před několika tisíci lety. Zkontrolujeme, zda některá z nich připadla do blízkosti let uvedených v tabulce.
Variabilita cyklu
Poslední obnovení, které jsem popsal, byl kolaps v pozdní době bronzové v roce 1095 př. n. l. Jednalo se o jediné globální kataklyzma ve druhém tisíciletí př. n. l. (2000-1000 př. n. l.). V tabulce je sice jako datum možného resetu uveden rok 1770 př. n. l., ale v tomto roce žádné známky velkých kataklyzmat neexistují. Možná zde došlo k slabému resetu, ale záznamy o něm se nedochovaly. K dalšímu globálnímu kataklyzmatu dochází až ve třetím tisíciletí, nedaleko od roku 2186 př. n. l. uvedeného v tabulce. Než se však podíváme, co se tehdy stalo, vysvětlím nejprve, proč v roce 1770 př. n. l. k resetu nedošlo.
Staří Američané určovali délku 52letého cyklu jako 52 let po 365 dnech, tedy přesně 18980 dní. Předpokládám, že se jedná o období, kdy se cyklicky obracejí magnetické póly Saturnu. Přestože se cyklus opakuje s pozoruhodnou pravidelností, někdy může být o něco kratší a někdy o něco delší. Myslím, že odchylka může být maximálně 30 dní, ale obvykle je menší než několik dní. V porovnání s délkou cyklu se jedná o mikroskopickou odchylku. Cyklus je velmi přesný, ale zároveň velmi jemný. Rozdíl je sice malý, ale s každým dalším cyklem se kumuluje. V průběhu tisíciletí se skutečný stav začne odchylovat od teorie. Po mnoha opakováních cyklu se rozdíly stanou natolik velkými, že skutečný rozdíl mezi 52letým a 20letým cyklem se bude mírně lišit od údaje v tabulce.
Rok 1770 př. n. l. je 73. po sobě jdoucím rokem 52letého cyklu, počítáno od začátku tabulky. Pokud by se každý z těchto 73 cyklů prodloužil pouze o 4 dny (takže by trval 18984 dní místo 18980 dní), pak by se odchylka cyklu změnila natolik, že by reset v roce 1770 př. n. l. nebyl tak silný, jak je uvedeno v tabulce. Nicméně reset v roce 2186 př. n. l. by byl silný.
Pokud předpokládáme, že 52letý cyklus byl v průměru o 4 dny delší, než je uvedeno v tabulce, pak by reset v roce 2186 př. n. l. měl být nejen silnější, ale měl by nastat i o něco později. Z těchto dodatečných 4 dnů se po 81 průchodech cyklu nasčítá celkem 324 dnů. To posouvá datum resetu téměř o rok. Neuskuteční se tedy v roce 2186 př. n. l., ale až v roce 2187 př. n. l. Polovina resetu by v tomto případě připadla na začátek tohoto roku (přibližně na leden). A protože reset trvá vždy přibližně 2 roky, pak by měl trvat zhruba od začátku roku 2188 př. n. l. do konce roku 2187 př. n. l. A právě v těchto letech by se měl reset očekávat. Zda tehdy k resetu došlo, si ověříme za chvíli.
Za zmínku stojí ještě jedna věc. Podíváme-li se na tabulku, zjistíme, že resety podobného rozsahu se opakují každých 3118 let. Teoreticky tomu tak je, ale vzhledem k proměnlivosti 52letého cyklu nejsou resety ve skutečnosti tak pravidelné. Z tabulky vyplývá, že reset v roce 2024 bude stejně silný jako reset v roce 1095 před naším letopočtem. Myslím, že byste se tím neměli řídit. Zdá se mi, že odchylka v roce 1095 př. n. l. byla ve skutečnosti o něco větší, než uvádí tabulka, a že reset neměl maximální intenzitu. Je tedy možné, že reset v roce 2024 bude ještě prudší než ten v pozdní době bronzové.
Kolaps v mladší době bronzové
Nyní se zaměříme na jednu z nejvýznamnějších událostí v dějinách lidstva, událost starou 4,2 tisíce let, kdy se velké civilizace po celém světě ponořily do anarchie a sociálního chaosu. Existují rozsáhlé geologické důkazy o náhlém klimatickém poklesu kolem roku 2200 př. n. l., tedy na konci starší doby bronzové. Tato klimatická událost se označuje jako událost 4,2 kilo let BP. Jednalo se o jedno z nejtěžších období sucha v holocénní epoše, které trvalo přibližně dvě stě let. Anomálie byla natolik závažná, že vymezila hranici mezi dvěma geologickými epochami holocénu - northgrippskou a meghalajskou (současná epocha). Předpokládá se, že měla za následek zánik Staré říše v Egyptě, Akkadské říše v Mezopotámii a kultury Liangzhu v oblasti dolního toku řeky Jang-c'-ťiang v Číně. Sucho mohlo také iniciovat zánik civilizace v údolí Indu a migraci jejích obyvatel na jihovýchod při hledání prostředí vhodného k životu, stejně jako migraci indoevropských národů do Indie. V západní Palestině se během krátké doby zhroutila celá městská kultura, aby ji nahradila zcela odlišná, neměstská kultura, která trvala asi tři sta let.(ref.) Konec starší doby bronzové byl katastrofální, přinesl zničení měst, rozsáhlé zbídačení, dramatický pokles počtu obyvatel, opuštění rozsáhlých oblastí, které byly normálně schopny uživit značné množství obyvatel buď zemědělstvím, nebo pastevectvím, a rozptýlení obyvatelstva do oblastí, které byly dříve divočinou.
Klimatická událost stará 4,2 kilo let BP nese svůj název podle doby svého výskytu. Mezinárodní stratigrafická komise (ICS) stanovuje rok této události na 4,2 tisíce let BP (před současností). Zde je vhodné vysvětlit, co přesně zkratka BP znamená. BP je systém počítání let používaný v geologii a archeologii. Byl zaveden kolem roku 1950, takže rok 1950 byl přijat jako "současnost". Takže například 100 BP odpovídá roku 1850 našeho letopočtu. Při přepočtu let před společným letopočtem je třeba odečíst další 1 rok, protože neexistoval rok nula. Chceme-li převést rok BP na rok před naším letopočtem, musíme od něj odečíst rok 1949. Oficiální rok události o délce 4,2 tisíce let (4200 BP) je tedy 2251 př. n. l. Ve Wikipedii můžeme najít také alternativní rok této události - 2190 př. n. l. - určený podle nejnovějších dendrochronologických studií.(ref.) Na konci této kapitoly se budu zabývat tím, které z těchto datování je spolehlivější a co je důvodem tak velkých rozdílů mezi nimi.
Sucho
Fáze intenzivního sucha byla zaznamenána přibližně 4,2 tisíce let před naším letopočtem v severní Africe, na Blízkém východě, u Rudého moře, na Arabském poloostrově, na Indickém subkontinentu a v centrální části Severní Ameriky. V oblasti východního Středomoří začalo kolem roku 2200 př. n. l. náhle mimořádně suché klima, jak ukazuje stometrový pokles hladiny vody v Mrtvém moři.(ref.) Oblasti, jako je oblast Mrtvého moře a Sahara, které byly kdysi osídleny nebo obdělávány, se staly pouštěmi. Jádra sedimentů z jezer a řek v Evropě, Americe, Asii a Africe ukazují na katastrofální pokles hladiny vody v té době. Aridizace Mezopotámie může souviset s nižší teplotou povrchu moře v severním Atlantiku. Moderní analýzy ukazují, že anomálně chladná hladina polárního Atlantiku způsobuje velké (50%) snížení srážek v povodí Tigridu a Eufratu.
Mezi lety 2200 a 2150 př. n. l. postihlo Egypt megasucho, které mělo za následek řadu mimořádně nízkých nilských záplav. To mohlo způsobit hladomor a přispět ke kolapsu Staré říše. Za datum kolapsu Staré říše se považuje rok 2181 př. n. l., ale chronologie Egypta v té době je velmi nejistá. Ve skutečnosti to mohlo být o několik desetiletí dříve nebo později. Na konci Staré říše byl faraonem Pepi II, jehož vláda údajně trvala až 94 let. Mnozí historici se domnívají, že tato délka je přehnaná a že Pepi II. ve skutečnosti vládl o 20-30 let méně. Datum zániku Staré říše by pak mělo být posunuto o stejné období do minulosti.
Ať už byl příčinou kolapsu cokoli, následovala desetiletí hladomoru a bojů. V Egyptě začíná první mezidobí, tedy období temna. Je to období, o němž se toho ví jen málo, protože se z té doby dochovalo jen málo záznamů. Důvodem může být to, že panovníci v tomto období neměli ve zvyku psát o svých neúspěších. Když se jim nedařilo, raději o tom mlčeli. O hladomoru, který panoval v celém Egyptě, se dozvídáme od jednoho provinčního správce, který se chlubil, že se mu podařilo v této těžké době zajistit pro svůj lid potraviny. Důležitý nápis na hrobce Ankhtifiho, nomarchy z počátku prvního meziobdobí, popisuje neutěšený stav země, kde zemi sužoval hladomor. Ankhtifi píše o hladomoru tak strašném, že se lidé dopouštěli kanibalismu.
Celý Horní Egypt umíral hlady, a to do té míry, že každý musel jíst své děti, ale mně se podařilo, že v tomto nome nikdo hlady neumřel. Poskytl jsem Hornímu Egyptu půjčku obilí... Během těchto let jsem udržoval při životě dům Elephantine, poté co byla nasycena města Hefat a Hormer... Celá země se stala jako vyhladovělá kobylka, lidé se vydávali na sever a na jih (za obilím), ale nikdy jsem nedopustil, aby se někdo musel vydat z tohoto do jiného nomu.
Ankhtifi
Akkadská říše byla druhou civilizací, která spojila nezávislé společnosti do jedné říše (první byl starověký Egypt kolem roku 3100 př. n. l.). Tvrdí se, že na rozpad říše mělo vliv rozsáhlé, po staletí trvající sucho a rozsáhlý hladomor. Archeologické nálezy dokládají opuštění zemědělských rovin severní Mezopotámie a masivní příliv uprchlíků do jižní Mezopotámie kolem roku 2170 př. n. l.. Ke zhroucení Akkadské říše došlo asi sto let po nástupu klimatických anomálií. K opětovnému osídlení severních plání menšími usedlými populacemi došlo až kolem roku 1900 př. n. l., tedy několik století po kolapsu.
Dlouhodobá absence dešťů v Asii souvisela s celkovým oslabením monzunu. Akutní nedostatek vody v rozsáhlých oblastech vyvolal rozsáhlé migrace a způsobil kolaps usedlých městských kultur v Afghánistánu, Íránu a Indii. Městská centra civilizace údolí Indu byla opuštěna a nahrazena nesourodými místními kulturami.
Záplavy
Sucho mohlo být příčinou kolapsu neolitických kultur ve střední Číně na konci 3. tisíciletí př. n. l. Ve stejné době došlo na středním toku Žluté řeky k řadě mimořádných záplav, které jsou spojeny s legendárními postavami císařů Jao a Jü Velikého. V povodí řeky Jišu byla kvetoucí kultura Longšan postižena ochlazením, které výrazně snížilo úrodu rýže a vedlo k výraznému poklesu populace. Kolem roku 2000 př. n. l. byla kultura Longshan vytlačena kulturou Yueshi, která měla méně početné a méně propracované artefakty z keramiky a bronzu.
(ref.)Legendární Velká potopa Gun-jü byla velkou povodní ve starověké Číně, která údajně trvala nejméně dvě generace. Povodeň byla tak rozsáhlá, že neušetřila žádnou část území císaře Jao. Měla za následek velké přesuny obyvatelstva, které se časově shodovaly s dalšími katastrofami, jako byly bouře a hladomory. Lidé opouštěli své domovy a žili na vysokých kopcích nebo v hnízdech na stromech. To připomíná aztécký mýtus, který vypráví podobný příběh o potopě, která trvala 52 let a lidé žili na stromech. Podle čínských mytologických a historických pramenů je tato potopa tradičně datována do třetího tisíciletí př. n. l., do doby vlády císaře Jao. Moderní astronomové na základě srovnání astronomických údajů z mýtu s moderními astronomickými analýzami většinou potvrzují datum Yaovy vlády kolem roku 2200 př. n. l.
Zemětřesení
(ref.)Claude Schaeffer, nejvýznamnější francouzský archeolog 20. století, předpokládal, že katastrofy, které způsobily zánik civilizací v Eurasii, měly původ v ničivých zemětřeseních. Analyzoval a porovnával destrukční vrstvy více než 40 archeologických nalezišť na Blízkém východě, od Tróje po Tepe Hissar u Kaspického moře a od Levanty po Mezopotámii. Jako první vědec zjistil, že všechna tato sídliště byla několikrát zcela zničena nebo opuštěna: ve starší, střední a pozdní době bronzové; zřejmě současně. Protože škody nevykazovaly žádné známky vojenského zásahu a v každém případě byly příliš rozsáhlé a nadměrné, tvrdil, že příčinou mohla být opakovaná zemětřesení. Zmiňuje, že mnoho lokalit ukazuje, že destrukce byla současná s klimatickými změnami.
(ref.)Benny J. Peiser říká, že většina míst a měst prvních městských civilizací v Asii, Africe a Evropě se zřejmě zhroutila přibližně ve stejnou dobu. Většina lokalit v Řecku (~260), Anatolii (~350), Levantě (~200), Mezopotámii (~30), na indickém subkontinentu (~230), v Číně (~20), Persii/Afghánistánu (~50) a na Pyrenejském poloostrově (~70), které se zhroutily kolem roku 2200±200 př. n. l., vykazuje jednoznačné známky přírodních katastrof nebo rychlého opuštění.
Mor
Ukázalo se, že ani mor lidi v těchto těžkých dobách nešetřil. Svědčí o tom nápis Naram-Sina, jednoho z tehdejších vládců. Byl to vládce Akkadské říše, který vládl asi 2254-2218 př. n. l. podle střední chronologie (nebo 2190-2154 podle krátké chronologie). Jeho nápis popisuje dobytí království Ebla, které bylo jedním z nejstarších království v Sýrii a důležitým centrem po celé 3. tisíciletí př. n. l. Z nápisu vyplývá, že dobytí této oblasti bylo umožněno s pomocí boha Nergala. Sumerové považovali Nergala za boha moru, a proto v něm viděli boha zodpovědného za sesílání nemocí a epidemií.
Zatímco po celou dobu od stvoření lidstva žádný král nezničil Armanum a Eblu, bůh Nergal svými zbraněmi otevřel cestu mocnému Naram-Sinovi a dal mu Armanum a Eblu. Dále mu dal Amanus, Cedrové pohoří a Horní moře. Pomocí zbraní boha Dagana, který zvelebuje jeho kralování, si Naram-Sin, mocný, podmanil Armanum a Eblu.
Bůh Nergal otevřel cestu k dobytí několika měst a zemí až k "Hornímu moři" (Středozemnímu moři). Z toho vyplývá, že mor musel zpustošit poměrně rozsáhlé území. Poslední úder pak zasadil Dagan - bůh zodpovědný za úrodu. Pravděpodobně se staral o zemědělství a obilí. Nějakou dobu po moru tedy přišla neúroda, kterou pravděpodobně způsobilo sucho. Zajímavé je, že podle správné chronologie (krátké chronologie) se vláda Naram-Sina shoduje s dobou, kdy mělo dojít k resetu (2188-2187 př. n. l.).
Sopky
Někteří vědci kritizovali rozhodnutí považovat událost starou 4,2 tisíce let za počátek geologického věku a tvrdili, že se nejednalo o jedinou událost, ale o několik klimatických anomálií, které byly chybně považovány za jednu. Tyto pochybnosti mohou pramenit ze skutečnosti, že krátce před a po resetu došlo k několika silným sopečným erupcím, které měly další významný vliv na klima. Sopečné erupce zanechávají v geologii a dendrochronologii velmi výrazné stopy, ale nevedou ke kolapsu civilizace jako morové epidemie a sucha.
V době resetu došlo ke třem velkým erupcím:
- Cerro Blanco (Argentina; VEI-7; 170 km³) - již dříve jsem určil, že vybuchla přesně v roce 2290 př. n. l. (krátká chronologie), což je asi sto let před resetem;
- Hora Paektu (Severní Korea; VEI-7; 100 km³) - tato erupce je datována do roku 2155±90 př. n. l,(ref.) takže je možné, že k ní došlo během resetu;
- Deception Island (Antarktida; VEI-6/7; cca 100 km³) - tato erupce je datována do roku 2030±125 př. n. l., takže k ní došlo až po resetu.
Datování události
Mezinárodní stratigrafická komise určuje datum události staré 4,2 km na 4200 let před rokem 1950 n. l., tedy na rok 2251 př. n. l. V jedné z předchozích kapitol jsem ukázal, že data doby bronzové uváděná historiky by měla být posunuta o 64 let, aby byla převedena na správnou krátkou chronologii. Všimněte si, že když posuneme rok 2251 př. n. l. o 64 let, vyjde nám rok 2187 př. n. l., a to je přesně rok, kdy by mělo dojít k resetu!
Geologové určili počátek události staré 4,2 tisíce let na základě rozdílů v izotopech kyslíku ve speleotému (na obrázku) odebraném v jeskyni v severovýchodní Indii. Jeskyně Mawmluh je jednou z nejdelších a nejhlubších jeskyní v Indii a podmínky v ní byly vhodné pro uchování chemických stop klimatických změn. Záznam izotopů kyslíku ze speleotému dokládá výrazné oslabení asijského letního monzunu. Geologové pečlivě vybrali speleotém, který si zachoval své chemické vlastnosti. Poté velmi opatrně odebrali vzorek z místa, které vykazuje změnu obsahu izotopů kyslíku. Poté porovnali obsah izotopu kyslíku s jeho obsahem v jiných objektech, jejichž stáří je známé a bylo již dříve určeno historiky. Nevěděli však, že celá chronologie tohoto období je posunuta o 64 let. A tak došlo k chybě v datování události staré 4,2 kilogramu.
S. Helama a M. Oinonen (2019)(ref.) datovali událost starou 4,2 km do roku 2190 př. n. l. na základě izotopové chronologie stromových letokruhů. Studie ukazuje izotopovou anomálii mezi lety 2190 a 1990 př. n. l. Tato studie poukazuje na extrémně zatažené (vlhké) podmínky v severní Evropě, zejména mezi lety 2190 a 2100 př. n. l., přičemž anomální podmínky přetrvávaly až do roku 1990 př. n. l. Data nejen ukazují přesné datování a trvání této události, ale také odhalují její dvoufázový charakter a zdůrazňují větší rozsah dřívější fáze.
Dendrochronologové vytvářejí chronologii spojováním vzorků z různých stromů, které rostly ve stejnou dobu. Obvykle měří pouze šířku letokruhů stromů, aby našli podobné sekvence ve dvou různých vzorcích dřeva. V tomto případě vědci navíc určili stáří vzorků pomocí radiokarbonového datování. Tato metoda umožnila přesně datovat dřeva s mnohem menším počtem letokruhů, což zvýšilo přesnost dendrochronologického datování. Rok události zjištěný výzkumníky se liší pouze o 2 roky od roku, ve kterém by se reset očekával.
Během události staré 4,2 tisíce let došlo ke všem typům katastrof typických pro globální kataklyzma. Opět se vyskytla zemětřesení a mor, stejně jako náhlé a drastické klimatické anomálie. Anomálie přetrvávaly dvě stě let a na některých místech se projevily jako megasucho, na jiných jako prudké deště a záplavy. To vše opět vedlo k masové migraci a kolapsu civilizace. Pak opět přišel temný věk, tedy doba, kdy se dějiny lámou. Tento reset byl tak silný, že znamenal hranici geologických věků! Podle mého názoru tato skutečnost ukazuje, že reset před 4,2 tisíci lety byl pravděpodobně nejzávažnějším resetem v dějinách, který předčil všechny dříve popsané.