Vracíme se v čase a hledáme další globální katastrofy. Níže opět uvádím tabulku s cyklem resetů. Podle tabulky byla divergence cyklů v roce 2186 př. n. l. 95,1 %, což naznačuje možný slabý reset. Ve skutečnosti byl reset v tomto roce velmi silný, což znamená, že skutečný cyklus resetů v tomto období se mírně lišil od údajů v tabulce. Cyklus 676 let naznačuje, že k dalšímu resetu mělo dojít v roce 2446 př. n. l. Protože však byl cyklus posunut, odchylka v roce 2446 př. n. l. ve skutečnosti nebyla 3,5 %, jak je uvedeno v tabulce, ale musela být větší. Tehdy by tedy k žádnému resetu dojít nemělo a o katastrofách v tomto roce skutečně nejsou žádné informace. Pokračujeme dále a dostáváme se k roku 2862 př. n. l. Ani zde nedošlo k žádné globální katastrofě, i když lze nalézt informace, že kolem tohoto roku došlo na některých místech k silným zemětřesením. Další velké kataklyzma musíme hledat až v dřívějším tisíciletí.

Přechod z prehistorie do historie

Konec čtvrtého tisíciletí př. n. l. je pro lidstvo přelomovým obdobím, kdy končí éra pravěku a začíná starověk. Je to také doba, kdy došlo ke globálním klimatickým anomáliím. Proto si myslím, že stojí za to podívat se blíže na to, co se v tomto období stalo. Mějte však na paměti, že se z tohoto období dochovalo jen velmi málo historických dokladů. Podívejme se blíže na rok 3122 př. n. l. uvedený v tabulce. Divergence cyklů zde má činit 5,2 %. To je poměrně hodně, ale pokud se cyklus trochu posunul, mohlo zde dojít k resetu. V tom případě by také musel začít o něco dříve, než uvádí tabulka. Období kataklyzmat by zde bylo v letech 3122-3120 př. n. l.

Globální kataklyzma

Studie ledových jader ukazují, že kolem let 3250-3150 př. n. l. došlo k náhlému zvýšení koncentrace sloučenin síry v ovzduší a současně k poklesu koncentrace metanu.^{(ref., ref.)} A dendrochronologický kalendář ukazuje klimatický šok začínající v roce 3197 př. n. l. Stromové letokruhy zaznamenaly sedmileté období nepříznivých povětrnostních podmínek způsobených neznámým kataklyzmatem. Jednalo se o nejzávažnější anomálii v celém čtvrtém tisíciletí př. n. l. Domnívám se, že tento rok by měl být posunut o 64 let dopředu, stejně jako jsem posunul jiná data z tohoto dendrochronologického kalendáře. Ukazuje se tedy, že v roce 3133 př. n. l. došlo k nějakému velkému kataklyzmatu. To je velmi blízko roku 3122 př. n. l., který je v tabulce uveden jako rok možného globálního kataklyzmatu. Je možné, že se údaje dendrochronologů o těchto 11 let mýlí. Koneckonců víme, že v obdobích klimatických anomálií mohou stromy nést listy a plody dvakrát ročně. Řehoř z Tours napsal, že tomu tak bylo v období justiniánské pohromy. Za takových podmínek stromy také vytvářejí dva letokruhy ročně, což může vést k chybě v dendrochronologickém datování. Existuje několik hypotéz o tom, co mohlo tento klimatický šok způsobit. Mohla to být sopečná erupce, i když není známa žádná erupce, která by sem velikostí a časem zapadala. Mnozí badatelé kataklyzmat vášnivě pátrají po dopadu velkého asteroidu, který v té době dopadl na Zemi.

Náhlá změna klimatu

V té době dochází k náhlému globálnímu ochlazení a suchu. V paleoklimatologii je toto období známé jako Piorova oscilace. Jev je pojmenován podle údolí Piora ve Švýcarsku, kde byl poprvé zjištěn. Jedny z nejdramatičtějších důkazů o Piorské oscilaci pocházejí z oblasti Alp, kde ochlazení způsobilo růst ledovců. Doba trvání oscilace Piora je definována různě. Někdy velmi úzce, do let kolem 3200-2900 př. n. l,^(ref.) Kr. a někdy mnohem šířeji, přibližně od 5,5 tisíce let př. n. l. (3550 př. n. l.) nebo od přibližně 5,9 tisíce let př. n. l. (3950 př. n. l.). Ve skutečnosti se celé čtvrté tisíciletí př. n. l. vyznačovalo opakujícími se obdobími chladu a sucha. Je možné, že každý z těchto roků měl co do činění s resety, protože také v letech 3537 a 3953 př. n. l. byla odchylka cyklů malá a je možné, že tehdy došlo k resetům. Zde se zaměřím pouze na události související s náhlou změnou klimatu před zhruba 5,2 tisíci lety.

Událost 5,2 kilo let BP byla celosvětově označena za období náhlé změny klimatu. Podle paleoklimatologů byla způsobena prodlouženou pozitivní fází severoatlantické oscilace.^(ref.) Klima v té době bylo velmi podobné klimatu v době události staré 4,2 kilo let. V severní Evropě byly časté a vydatné srážky. Průzkumy ze západního Irska odhalují důkazy o extrémní klimatické události, pravděpodobně sérii bouří, kolem let 3250-3150 před naším letopočtem.^(ref.) Tato událost se shoduje s řadou jevů od Švýcarska přes Anglii až po Grónsko, které naznačují změny v atlantickém režimu. Na jihu zase docházelo k suchům. V Africe vedla opakující se sucha ke vzniku Sahary v oblastech, které byly kdysi relativně vlhké a kypěly životem. Více informací o zelené Sahaře se dozvíte v tomto videu: link.

Oblast dnešní Sahary kdysi pokrývala savana s velkými jezery a četnými řekami. Žilo zde mnoho zvířat: žirafy, lvi, hroši, ale také lidé, což dokazují skalní malby nalezené na mnoha místech pouště. Zanechali je po sobě lidé, kteří v této oblasti dříve žili. Ještě před několika tisíci lety byla Sahara místem vhodným k životu. Postupné vlny dlouhotrvajících such, které se opakovaly v průběhu čtvrtého tisíciletí př. n. l., však vedly ke vzniku pouště. Oblasti severní Afriky přestaly být obyvatelné. Lidé byli nuceni hledat nové místo, někde poblíž vody. Začali migrovat a usazovat se v blízkosti velkých řek.

Velké migrace a vznik prvních zemí

V důsledku postupného rozšiřování pouští na Sahaře, zejména v období 5,2 tisíciletí, začali lidé hromadně opouštět kočovný způsob života a stěhovat se do úrodných oblastí, jako je údolí Nilu a Mezopotámie. Zvýšení hustoty obyvatelstva v těchto místech vedlo ke vzniku prvních urbanizovaných, hierarchických společností. První civilizace začaly vznikat v Egyptě, severní části střední Číny, na pobřeží Peru, v údolí Indu, Mezopotámii a v širším měřítku v západní Asii.^(ref.)

Dějiny starověkého Egypta začínají sjednocením Horního a Dolního Egypta kolem roku 3150 př. n. l.^(ref.) Po staletí tvořily Horní a Dolní Egypt dva oddělené společenské a politické celky. Historické záznamy o sjednocení jsou nejasné a plné nesrovnalostí, polopravd a legend. S největší pravděpodobností obě území sjednotil král Mena, pravděpodobně vojenskou silou.

Kolem roku 3150-3100 př. n. l. dochází v Mezopotámii k úpadku prehistorické kultury Uruk.^(ref.) Někteří komentátoři spojují konec uruckého období s klimatickými změnami spojenými s Piorovou oscilací. Jako další vysvětlení se uvádí příchod východosemitských kmenů reprezentovaných civilizací Kiš.^(ref.) Stejně jako tomu bylo v případě jiných obnovení, i zde tedy k úpadku kultur přispěly klimatické změny a migrace. Ve 3. tisíciletí př. n. l. se městská centra v Mezopotámii vyvinula ve stále složitější společnosti. Zavlažování a další způsoby využívání potravinových zdrojů poskytovaly příležitosti k hromadění velkých přebytků potravin. Politická organizace byla stále propracovanější a vládci začali realizovat velké stavební projekty.^(ref.)

Kolem roku 3100 př. n. l. bylo v Mezopotámii a Egyptě vynalezeno písmo. Tato událost tvoří hranici mezi pravěkem a starověkem.^{(ref., ref.)} Domnívám se, že právě tehdy bylo písmo vynalezeno, protože tehdy ho lidé začali potřebovat. Jak žili ve stále větších společnostech, potřebovali si zapisovat různé informace, např. co komu patří.

V tomto období byly také postaveny první monumentální budovy. Newgrange - velká chodbová hrobka v Irsku pochází z doby asi 3200 let př. n. l.^(ref.) Nejstarší fáze Stonehenge je datována do roku 3100 př. n. l.^(ref.) To ukazuje, že také na Britských ostrovech vznikla ve stejné době dobře organizovaná civilizace.

Rok stvoření světa

Je možné, že všechny tyto velké společenské změny byly důsledkem globálního kataklyzmatu a následné změny klimatu. Bohužel informace z tohoto období jsou nepřesné, takže není snadné určit přesný rok těchto událostí. Nejspolehlivější rok 3133 př. n. l. uvádějí dendrochronologové.

Rok kataklyzmatu může pomoci určit také mayská mytologie. Mayové věřili, že před současným světem existovaly tři dřívější. První svět obývali trpasličí tvorové, kteří se podobali zvířatům a neuměli mluvit. Ve druhém světě byli lidé z bláta a ve třetím světě byli lidé ze dřeva. Stejně jako v aztécké mytologii i zde všechny světy skončily kataklyzmatem. Poté byl stvořen současný svět. Podle Popol Vuh, posvátné knihy Mayů, první otec a první matka stvořili Zemi a z kukuřičného těsta a vody vytvořili první lidi.

Mayský kalendář dlouhého počtu začíná rokem stvoření světa, který podle Mayů připadá na rok 3114 př. n. l. Zajímavé je, že tento rok je vzdálen jen několik let od možného vynulování v letech 3122-3120 př. n. l.! Je velmi zajímavou shodou okolností, že mayská éra začíná ve stejné době, kdy vznikají první země na Blízkém východě, ačkoli se vyvíjely nezávisle na sobě.

Mayové také zaznamenávali data některých událostí před současností. Jeden z nápisů objevených v chrámu v Palenque uvádí datum 12.19.11.13.0 (3122 př. n. l.) a je podepsán takto: "Narození prvního otce".^{(ref., ref.)} Vedle něj je uvedeno datum: 12.19.13.4.0 (3121 př. n. l.) - "Narození první matky". Pokud bychom předpokládali, že se tvůrci současného světa narodili těsně po zničení předchozího světa, pak by ke globálnímu kataklyzmatu došlo v letech 3122-3121 př. n. l., a to by bylo zcela v souladu s cyklem resetů!

Ačkoli jsou informace z počátku dějin velmi vágní a nepřesné, našel jsem četné důkazy o obnovení kolem roku 3121 př. n. l. Není známo, co přesně se zde stalo, ale pravděpodobně zde došlo ke všem katastrofám, které známe z dříve popsaných resetů. Badatelé kataklyzmat zde hledají dopad velkého asteroidu, což považuji za velmi pravděpodobné. Určitě zde opět došlo k náhlé změně klimatu, která byla důsledkem změny cirkulace oceánů a atmosféry. V důsledku sucha zmizely úrodné oblasti, kde lidé vedli klidný a blahobytný život. Nastala opět doba velkého stěhování národů. Lidé se začali shromažďovat u řek, kde zakládali první státy. Zdá se, že v tomto případě kataklyzma přispělo k rozvoji civilizace. Skončila éra pravěku a začal starověk.

Záplava v Černém moři

Zdroje: Napsáno na základě geologické studie - An abrupt drowning of the Black Sea shelf af 7.5 Kyr B.P, W.B.F. Ryan et al. (1997) (download pdf), jakož i článku na toto téma v New York Times, a dalších zdrojů.

Před tisíci lety se v oblasti dnešního Černého moře nacházelo sladkovodní jezero. Od Středozemního moře bylo odděleno úzkým průlivem a hladina vody v jezeře byla asi 150 metrů pod úrovní moře. Asi před 7 500 lety však přes průliv náhle pronikla mořská voda. Obrovské masy vody zaplavily rozsáhlé oblasti a vytvořily Černé moře.

V roce 1997 navrhl mezinárodní tým geologů a oceánografů hypotézu katastrofického přítoku středomořské vody do sladkovodního jezera v Černém moři. Jedná se o nejvíce schválený scénář vzniku Černého moře. William Ryan a Walter Pitman z Kolumbijské univerzity a jejich kolegové zrekonstruovali historii této katastrofické záplavy na základě údajů získaných ruskou výzkumnou lodí. Seismické sondy a jádra sedimentů odhalily stopy po bývalých březích jezera. Vrty v Kerčském průlivu odhalily hrubý štěrk s říční faunou v hloubce 62 metrů v korytě dávné řeky Don, více než 200 km směrem k moři od současného ústí řeky. Radiokarbonové datování sedimentů určilo přechod od sladkovodních k mořským organismům kolem roku 7500 BP (5551 př. n. l.).

Během posledního zalednění bylo Černé moře velkým sladkovodním jezerem. Od Středozemního moře ho odděloval pouze malý průliv přes dnešní Bosporskou úžinu. Hladina Středozemního a Marmarského moře se postupně zvedla na úroveň asi 150 metrů nad hladinou jezera. Pak se Bosporským průlivem náhle rozlila mořská voda. Podle výzkumníků se každý den valilo 50 až 100 km³ vody se silou 200krát větší než Niagarské vodopády. Hluboké rýhy v Bosporu dnes zřejmě svědčí o síle hučícího přílivu, který navždy změnil Černé moře. Rychlost vody mohla dosahovat více než 80 km/h. Děsivý zvuk hučící vody byl slyšet na vzdálenost nejméně 100 km. Dr. Pittman dospěl k závěru, že hladina jezera musela stoupat rychlostí 30 až 60 cm za den. Neúprosná voda zasahovala do pevniny rychlostí půl míle až míli za den. Během necelého roku se Černé moře proměnilo ze sladkovodního vnitrozemského jezera v moře spojené se světovými oceány a zaplavilo bývalé břehy a říční údolí daleko ve vnitrozemí. Více než 100 000 km² (39 000 mil²) pevniny bylo zatopeno, což v podstatě dalo vodní ploše dnešní podobu.

Dr. Ryan a Dr. Pittman předpokládají, že tato potopa měla pro obyvatele černomořského pobřeží katastrofální následky. Spekulují, že lidé, které potopa vyhnala z jejich půdy, byli částečně zodpovědní za rozšíření zemědělství do Evropy a za pokrok v zemědělství a zavlažování na jihu, v Anatolii a Mezopotámii. K těmto kulturním změnám došlo přibližně ve stejné době, kdy vzniklo Černé moře. Během následujících 200 let se v říčních údolích a rovinách střední Evropy začaly poprvé objevovat zemědělské osady.

Autoři studie předpokládají, že vzpomínka na potopu Černého moře se předávala z generace na generaci a po staletích našla své místo v Bibli jako Noemova potopa. Některým vědcům se toto směšování náboženství a vědy nelíbilo a vznesli silnou kritiku. Někteří vědci nesouhlasí s tezí, že ke vzniku moře došlo právě tehdy nebo že potopa byla tak náhlá a rozsáhlá. Jeden z autorů studie, W. Ryan, se touto otázkou zabýval ještě jednou v jiné studii.^(ref.) Uvádí, že "Společné v syntézách různých badatelů je rozlišení hladiny před přibližně 7,5 tisíci lety, která odděluje mořskou fázi Černého moře od předchozí sladkovodní." (str. 1). Badatel dodává, že studium jádra ze dna Černého moře ukazuje, že zhruba před 8,8 tisíci lety se obsah stroncia ve vodě zvýšil, což znamená, že již tehdy se do jezera v určitém množství přelévala voda ze Středozemního moře. Jádro také ukazuje, že již před 8,8 tisíci lety se v Černém moři vyskytovaly organismy charakteristické pro brakickou vodu, ale teprve od doby před 7,5 tisíci lety žijí typicky mořské organismy.

Podle tabulky by k obnovení mělo dojít v roce 5564 př. n. l. Po zohlednění kolísání cyklu by to mělo být pravděpodobně přesně v letech 5564-5563 př. n. l. Vědci v názvu své studie uvádějí datum 7,5 kilo let BP, což znamená, že potopu datují do období kolem roku 5551 př. n. l.. To je velmi blízko roku předpokládaného vynulování. Vědci vycházeli z radiokarbonového datování zbytků mlžů nalezených ve vrstvě mořského dna z doby potopy. Datování různých vzorků přineslo následující výsledky: 7470 BP, 7500 BP, 7510 BP, 7510 BP a 7580 BP. Vědci vypočítali průměr těchto výsledků, tj. 7514 BP, a poté jej zaokrouhlili na 7500 BP, což uvedli v názvu studie. Stojí však za povšimnutí, že výsledek před zaokrouhlením - 7514 BP (5565 př. n. l. ) - téměř dokonale odpovídá roku uvedenému v tabulce! Rozdíl je pouze jeden rok! Je vidět, že datování geologů může být velmi přesné, pokud nevychází z chybné chronologie stanovené historiky (střední a krátká chronologie se týká pouze doby bronzové). Byl nalezen další reset!

Stojí za to se zamyslet nad tím, co bylo příčinou toho, že do černomořského jezera náhle vtrhla mořská voda, a proč se tak stalo právě v době obnovení. Bosporská úžina se nachází v seizmické oblasti, poblíž rozhraní tektonických desek. Domnívám se, že muselo dojít k tak silnému zemětřesení, že se tektonické desky rozestoupily, čímž se úžina otevřela a voda se mohla přelít. Různých kataklyzmat bylo v době tohoto resetu pravděpodobně více, ale pouze potopa byla tak velká, že její stopy přetrvaly tisíce let.

Přechod z greenlandského věku do severogriptského věku

Zdroje: Zdroj: Wikipedia (8.2-kiloyear event) a další zdroje.

Další obnovení se objevuje v historii asi 676 let před potopou Černého moře. V tabulce je uveden rok 6240 př. n. l. jako rok dalšího resetu. Pokud však zohledníme odchylky cyklu, měl by tento reset pravděpodobně trvat od druhé poloviny roku 6240 př. n. l. do druhé poloviny roku 6238 př. n. l. Přibližně v této době náhle opět začíná období dlouhodobého ochlazování klimatu a aridizace, které geologové nazývají událost 8,2 kilo let. Byla to anomálie ještě silnější než událost 4,2 kiloletá a delší, neboť trvala 200 až 400 let. Událost 8,2 kilo let je také považována za hraniční bod mezi dvěma geologickými věky (greenlandským a northgripským). Mezinárodní stratigrafická komise určuje rok tohoto klimatického šoku velmi přesně. Podle ICS začala 8,2kilometrová událost 8236 let před rokem 2000,^(ref.) tj. v roce 6237 př. n. l. To je jen rok nebo dva od roku, kdy mělo dojít k resetu! Jsme již velmi daleko v historii - více než 8 tisíc let zpět, a údaje tabulky jsou stále úžasně přesné! Geologové si také zaslouží uznání za to, že dokázali datovat událost, která se stala před několika tisíci lety, s tak velkou přesností!

Dopady náhlého poklesu teploty se projevily po celém světě, ale nejsilněji v oblasti severního Atlantiku. Narušení klimatu je jasně patrné v grónských ledových jádrech a v sedimentárních záznamech severního Atlantiku. Odhady ochlazení klimatu se liší, ale uvádí se pokles o 1 až 5 °C. Jádra vyvrtaná do starobylého korálového útesu v Indonésii ukazují ochlazení o 3 °C (5,4 °F). V Grónsku došlo k ochlazení o 3,3 °C za méně než 20 let. Nejchladnější období trvalo přibližně 60 let.

Letní monzuny nad Arabským mořem a tropickou Afrikou výrazně zeslábly.^(ref.) V severní Africe byly zaznamenány sušší podmínky. Východní Afrika byla postižena pět století trvajícím všeobecným suchem. V západní Asii, zejména v Mezopotámii, se 8,2kilometrová událost projevila 300letou epizodou sucha a ochlazení. To mohlo vést ke vzniku mezopotámského zavlažovacího zemědělství a nadprodukce, které byly nezbytné pro nejranější formování společenských tříd a městského života. Snížení srážek přineslo zemědělcům na celém Blízkém východě těžké časy. Mnoho zemědělských vesnic v Anatolii a podél úrodného půlměsíce bylo opuštěno, zatímco jiné zanikly. V té době se lidé stěhovali z Blízkého východu do Evropy.^(ref.) V Tell Sabi Abyadu (Sýrie) lze kolem roku 6200 př. n. l. pozorovat výrazné kulturní změny, ale osada nebyla opuštěna.

Vidíme, že se znovu opakuje stejný vzorec. Náhle a bez varování se objeví globální ochlazení a sucho. Lidé se snaží přizpůsobit měnícím se podmínkám. Někteří lidé opouštějí sběračský způsob života a věnují se zemědělství. V některých oblastech dochází opět k masové migraci lidí. Na některých místech se ztrácejí archeologické stopy po tehdejších kulturách, nebo můžeme říci, že opět nastává doba temna.

Podle vědců mohla být tato událost způsobena náhlým přílivem velkého množství sladké vody do Atlantského oceánu. V důsledku konečného kolapsu Laurentidského ledovce v Severní Americe měla do oceánu odtékat voda z tajícího jezera Ojibway a Agassiz. Počáteční vodní puls mohl způsobit zvýšení hladiny moře o 0,5 až 4 m a zpomalit termohalinní cirkulaci. To mělo snížit přenos tepla přes Atlantik na sever a způsobit výrazné ochlazení severního Atlantiku. Hypotéza o přelití tající vody je však považována za spekulaci vzhledem k nejistému datu jejího nástupu a neznámé oblasti dopadu.

Pokud je vysvětlení navržené vědci správné, pak máme co do činění s případem velmi podobným potopě Černého moře, ale tentokrát se do oceánu měla vylít voda z obrovských jezer. To mělo následně narušit oceánskou cirkulaci a způsobit období ochlazení a sucha. Ale zatímco příliv jezerní vody do oceánu může vysvětlit událost starou 8,2 tisíce let, nevysvětluje příčinu dříve popsaných období ochlazení. Proto se domnívám, že příčina narušení termohalinní cirkulace byla jiná. Domnívám se, že příčinou byly plyny uvolněné z podzemí do oceánu během obnovy.

Událost stará 9,3 kilo let

Další náhlá změna klimatu, kterou paleoklimatologové objevili, je známá jako "událost 9,3 kilo let" nebo někdy jako "událost 9,25 kilo let". Jednalo se o jednu z nejvýraznějších a nejprudších klimatických anomálií holocénu, podobně jako 8,2kilometrová událost, i když menšího rozsahu. Obě události postihly severní polokouli a způsobily sucha a ochlazení.

^(ref.)David F. Porinchu a kol. zkoumali dopady události staré 9,3 kg v kanadské Arktidě. Uvádějí, že průměrná roční teplota vzduchu klesla o 1,4 °C při 9,3kilometrové události ve srovnání s 1,7 °C při 8,2kilometrové události ve srovnání s dlouhodobým holocenním průměrem 9,4 °C (49 °F). Jednalo se tedy o událost jen o málo slabší než ta, která stanovila hranici geologických věků. Tato studie spojuje klimatické změny v centrální části kanadské Arktidy se severním Atlantikem. Událost se shoduje s obdobím ochlazení severního Atlantiku a oslabení atlantické meridionální převratné cirkulace.

^(ref.)Philippe Crombé z Gentské univerzity studoval událost starou 9,3 km v severozápadní Evropě. Událost datoval mezi roky 9300 a 9190 BP, trvala tedy 110 let. Zjistil různé změny životního prostředí, jako je snížení říční aktivity, zvýšení počtu lesních požárů a změna vegetace, a také kulturní změny související s litickou technologií a oběhem surovin. Zaznamenal snížený počet archeologických nalezišť z doby klimatické události.

^(ref.)Pascal Flohr a kol. zkoumali událost starou 9,25 kg v jihozápadní Asii. Nenašli žádné důkazy o rozsáhlém kulturním kolapsu nebo migraci v jihozápadní Asii v době ochlazení a aridifikace. Našli však náznaky lokální adaptace.

Podle tabulky by k obnovení mělo dojít v roce 7331 př. n. l., tedy vlastně v letech 7332-7330 př. n. l. Dvě z výše uvedených vědeckých studií datují počátek náhlého klimatického kolapsu do roku 9300 BP. Třetí studie uvádí rok 9250 BP. Všechny tyto letopočty jsou zaokrouhlené, protože vědci nejsou schopni přesně určit, kdy k němu došlo. Průměr těchto tří dat je 9283 BP, což je rok 7334 před naším letopočtem. To je opět úžasně blízko údajům v tabulce! Právě jsme našli reset z doby před více než 9 tisíci lety!

Konec doby ledové

Paleoklimatologové někdy rozeznávají i starší globální klimatické události z holocénu, které přinesly ochlazení a sucha, jako například 10,3 a 11,1 kilo let BP. Jedná se však o události, které jsou málo prozkoumané a popsané. Není přesně známo, kdy začaly a jak vypadaly, ale lze se domnívat, že i ony souvisely s cyklem obnovení.

Dosud jsme hledali roky kataklyzmat, které by potvrdily existenci 676letého cyklu resetování. Nyní, když jsme si jisti existencí cyklu, můžeme postupovat opačně a využít cyklus k nalezení roku kataklyzmatu. Díky znalosti cyklu můžeme například určit přesný rok konce doby ledové!

Doba ledová skončila s odchodem posledního chladného období v dějinách Země, které se nazývá mladší dryas. K oteplení klimatu došlo náhle. Průzkumy ledových jader ukazují, že v Grónsku vzrostla průměrná roční teplota během pouhých 40 let přibližně o 8 °C.^(ref.) Přechod však mohl být ještě rychlejší. Podle některých zdrojů to trvalo méně než 10 let.^(ref.) Nejschvalovanějším vysvětlením této rychlé a dramatické změny klimatu je náhlé zrychlení termohalinní cirkulace. Během doby ledové byl tento hlavní oceánský proud, který rozvádí vodu a teplo po celé Zemi, pravděpodobně zcela zastaven. V určitém okamžiku se však tento oceánský dopravní pás náhle zapnul, což způsobilo globální oteplení klimatu o několik stupňů Celsia. Myslím, že příčinou této události nebylo nic jiného než cyklický reset. Pomocí různých metod vědci datují konec doby ledové do let 9704 př. n. l. až 9580 př. n. l..^(ref.) Z cyklu resetů zase vyplývá, že v tomto období je jediným pravděpodobným rokem globálního kataklyzmatu rok 9615±1 př. n. l.. A to je s největší pravděpodobností přesný rok konce doby ledové a začátku holocénu!